Denní zápisek:

se naši malí, neposední andílci ráno postarali, aby se nikdo pořádně nevyspal. Takže dětičky šťastně skotačili za radostného štěbetání (ne, byl to řev) po táboře, čímž zapříčinili, že se o pár desítek minut později vláčela rozcuchaná vrstva starších táborových příslušníků s kruhy pod očima a výrazy typu "doufám, že je poznat, že mám smrt na jazyku". Ale tak co, nevyspalost pro takový guys of steel jako jsme my není žádná překážka, takže co kdybychom rozdělili děcka do týmů a vyslali je na desetikilometrový orienťák? Oh výborně! Geniální nápad! Muheheh (ďábelský smích), doděláme je úplně... Nadešla chvíle dělení do oddílů - "rodin". Vynášení rozsudku pro nebohé praktikanty (+ Adélu R., která musela svým táboraznalým já doplnit počet vedoucích týmů).

Rozestavěli nás vedle sebe a naproti nám postavili hlouček ostatních táborníků. My, budoucí hlavy "rodin", jsme nervózně čekali a třásli se nad tím, koho nám přidělí (abyste mi rozumněli, třásli jsme se obavami, nikoliv nedočkavostí). K vyvrcholení oné dramatické situace chybělo už jen snad víření bubnů a takový ten jemný podkres nervácký hudby, jako bývá v těch hollywoodských relacích. Ale hlavní vedoucí ukázali, že vlastně nejsou tak nelítostné bestie, jak by se mohli zdát (ne Hoffe, nezabíjej mě za tohle). prokázai, že něksde hnluboko uvnitř skrývají osobnost, která má slitování. Onu osobnost vyvolali při rozřazování na povrch a bylo nám povoleno si prví dvě kola vybrat člen dle vlastních představ (haleluja nehrozí mi stoprocetní koncentrace retardů alespoň v téhle - tábotové -rodině). Později mi sice došlo, že to bylo hlavně proto, aby nebyl Dan v týmu s Ondrou, protože by to byla příliš vražedná kombinace. Tím tomu ale stejně nezabránili a to i přesto, že si Ondra vybíral jako poslední...

Ani jsem si nestihla prohlídnout koho všeho mám v týmu, natož abych si zjistila jména, a už nám dali pokyn k co nejrychlejšímu obutí řádné obuvi, sbalení věcí nutných k přežití na pár hodin v mikulášovické divočině a vypochodování z tábora. Rozdělila jsem svým kidíkům povinnosti a věci, co kdo ponese. Hezky tak, abych si nemusela nýst ani vlastní mikinu ( jakožto praktikant jsem se zaučila rychle, že ? )a za permanentní buzerace jsem je vykopala na cestu. Nutno podotknout, že v té době jsme ještě neměli páru o tom, že nás bude čekat taková štreka a tak jsme šli a lá hop sem, hop tam. Přeskočím část, kdy nám postupně docházeli síly až k části, kd naše chůze byla a lá šour sem, nic, nic, nic, klopýt tam.

No. Vzhledem ktomu, že já tu ani zdaleka nejsem poprvý, tak nevím jak vnímali krásy Mikulášovic ostatní, ale já jsem vnímala jen vzkazy o hluboké nenávisti. které mé nohy vysílaly do centrál mého mozku.Adresát neznámí, ale určitě všichni, kdo měli co společného s budováním Mikulek obecně.

Když jsme se doplazili ( a to téměř doslova) do tábor, mohli jsme se radovat, že jsme dorazili jako první. Jenže my i první vyrazili, takže asi zas tak velkej důvod k oslavám nebyl, no. Tak jsme se prostě vrhli na svačinu. Ještě jsme ani nestačili dopapkat ty nektarinky a už nám bylo sděleno, žee dalším bodem programu bude kreativní vymýšlení názvu a kreativní výroba vlajky naší povedené rodinky.No což o to, já už pro ně měla název vymyšlenej dva tejdny. A to jsem je v tý době ještě ani neznala. Takže jsem je informovala, že žádná demokracie se u nás doma provozovat nebude a jmenujeme se Auťícy. Ach, já věděla, že to bude dokonale trefný jméno...

Vyrobili jsme naprosto boží, promakanou, nádhernou a důmyslnou vlajku ( jak jinak), která byla prostě dokonalá. Jen škoda, že už si to nikdo neověří, protože ti moji pokkládci ji nechali za bouřky venku...

Když se mé znavené tělo konečně dočkalo poledního klidu, nemohlo se přestat těšit až sebou pleskne na matraci a pokusí se vypnout veškeré životní funkce. Ale ono nic.Šla jsem s Ondrou a Kuřátkem připravovat nějakou hru s papírkama do lesa pro ty nejmladší dítka. Už v tu chvíli jsem trpěa po fyzické stránce, ale to jsem ještě nevěděla, že zanedlouho bude zrujnována i moje psychika. Protože ještě jsme se ani nevrátili do tábora a začala bouřka.

bye bye, papírkům...

Na těch posledních pár chvil poledního klidu jsem se navalila do toho novýho hotýlku, co se tu pod  vedením Jouzy a Hoffa posledních pár dní budoval. Takže jsem se přidala do již početného klubu skvoterů. který se v tom jejich doupátku každým okamžikem rozrůstal...

Odpoledne už to byla pohodička. Násilím jsem se donutila k vypakování z toho pohodlnýho leženíčka a šli jsme s děckama do lesa. Oooh, jak moc jsem je milovala v tu chvíli, kdy si sami hráliv lese na schivávanou a naším úkolem bylo jen hlídat ty jejich jásající ksichtíky...

No a pak pršelo, pršelo a pršelo.

Dobrou  noc!

- autor Šany 

Denní režim:

Budíček: 07:30 Večerka do 12 let: 21:30 Večerka od 12 let: 22:00

Vedoucí dne: Hoff Služební oddíl: 1. oddíl

Co máme dobrého:

Snídaně	Svačina	Oběd	Svačina	Večeře
Čaj, pečivo, vejce, máslo	Ovoce/nektarinky	Hovězí vývar , Cikánská vepřová pečeně, HK ( rýže )	Jogurt	Šunkový salám, pečivo, rajče

Co je v plánu:

	Dopoledne	Odpoledne	Večer
1. oddíl	Orientační závod Mikulášovicemi	Vycházka a hry v lese
2. oddíl	Orientační závod Mikulášovicem	Vycházka a hry v lese
3. oddíl	Orientační závod Mikulášovicem	Vycházka a hry v lese
4. oddíl	Orientační závod Mikulášovicem	Vycházka a hry v lese